Citáty a výroky slavných osobností, pořekadla, přísloví a lidová rčení

Náboženské myšlenky jsou jako slova – málo užitečné a často zavádějící – pokud neznáte konkrétní reality, k nimž se vztahují.

Obvyklým omylem obyčejné náboženské praxe je, že zaměňuje symbol za realitu, že se podívá na prst ukazující cestu, ale pak jej z pohodlnosti raději ocucává než aby šla kam ukazuje.

Spásy se dosahuje jen když zemře lidská forma Boží.

Neuvidíte oblohu, natřete-li sklo modrou barvou.

Životu a jeho tajemstvím nelze porozumět, pokud se jej snažíte uchvátit.

Věření svazuje, víra osvobozuje.

Víra není předpojatá, je ponořením se do neznámého.

Víra je bezvýhradné otevření mysli pravdě, ať jsou její důsledky jakékoli.

Pro zvíře spočívá štěstí v radosti ze života v přítomné chvíli, nikoliv v sebeujišťování, že je před ním celá budoucnost radostí.

Věřit můžeme jen v to, co jsme již poznali, o čem jsme si již utvořili úsudek a představu.

Musíme znovu opakovat, že pokud ego vůbec existuje, musí uctívat.

Říkáme-li o dítěti a primitivním člověku, že si sebe neuvědomují, neznamená to ovšem, že nemají žádné vědomí, nýbrž že v nich jsou nevyvinuty zvláštní vědomí ega a vlastní schopnosti rozlišování.

Lepší je svět bez Boha, než svět, který je považován za božský.

Ten, kdo se domnívá, že Brahma je nepochopitelný, ten Brahmu pochopil; ten však, kdo myslí, že Brahma je pochopitelný, nezná jej.

Církev přiznává morální vyvolenost svatým, i když svatí o sobě vyznávají, že jsou hříšníky.

Pýcha se halí do falešné skromnosti a navíc velice bují v davu, který odmítá uznat, že nějaký vyvolený vůbec existuje.

Není-li věda schopna dokázat, že Bůh neexistuje, můžeme se snažit žít a jednat na základě pouhé pravděpodobnosti, že konec konců existovat může.

Dychtíme po vzrušení – po komplexu pohledů, zvuků, rozechvění a doteků, do něhož musí být nahuštěno všechno možné v co nejkratším čase.

Křesťanská zkušenost cítí, že zdroj síly spočívá spíše v nesobecké lásce než v poznání, a metafyzice nedůvěřuje proto, že se jí zdá, jako by povyšovala poznání nad lásku.

Zdá se, že lidské bytosti jsou šťastné právě tak dlouho, pokud mají budoucnost, na niž se mohou těšit.

Ať již za námi nebo před námi, bolest je stále s námi.

Intelektuál, který se snaží uniknout neurose útěkem od faktů, jedná jen podle zásady, že je bláhové být moudrý tam, kde je nevědomost blahem.

Agnostici a skeptici jsou neurotičtí, ale to neznamená pochybenou filozofii; to znamená, že nevědí, jak se přizpůsobit skutečnostem, které objevili.

Věříte-li v Boha, děláte to z čistě emocionálních důvodů, bez opory v logice či faktech.

Realizace prostě znamená přivést neuvědomovaný proces do vědomí.

Život se udržuje vzájemnou obětí. Kdykoliv jíme a pijeme, láme se pro nás Tělo a prolévá Krev.

Poznat svrchovanou realitu znamená poznat a sjednotit se se samotnou Boží láskou.

Když už není možné věřit dále ve věčnost a zbývá jen chudá náhražka víry ve věření, lidé hledají své štěstí v dočasných radostech.

Náboženství obsahuje nám nejbližší přístup ke sjednocujícímu principu, avšak moderní svět ani nepřesvědčuje ani neobrací, neboť jeho nauky, tak jak jsou podávány, se zdají být neuvěřitelné.

Moderní civilizace se rozkládá, protože nemá žádný sjednocující princip, žádné určité, neřku-li použitelné znalosti o významu a pravém cíli lidského života.

Zdá se, že moderní filosofie, věda, ale i náboženství ztratily naději – a přečasto i zájem o možnost metafyzického poznání.

Útěk od strachu je strachem, boj proti bolesti je bolestí, snažit se být udatný znamená být postrašený.

Podle všech vnějších projevů je náš život jiskrou světla mezi dvěma věčnými temnotami.

Není-li člověk nic víc než fyzická bytost, cosi jako kráva či ovce, je lehce ospravedlnitelné, když se s ním také tak zachází.

Poznání nekonečna není pravým poznáním, jelikož nemá žádný pozitivní obsah.

Čím více jsme schopni prociťovat radost, tím jsme zranitelnější bolestí.

Boží slovo či Logos si nesmíme plést se specificky formulovanými významy psané a mluvené řeči.

Naše současná civilizace postrádá zcela zřejmě jakýkoliv sjednocující princip.

Zdá se, že ani věřící ani nevěřící si nejsou vědomi toho, že náboženství má povahu analogie.

Význam slova intelekt byl degradován stejným způsobem jako význam slova „metafyzika“.

Čínská klasická kniha, známá jako Tao Te King se může číst rovnocenně jako příručka metafyziky, přírodní filosofie, státnictví či vedení osobního života.

Naděje, že moderní svět, takový jaký jej nyní známe, nalezne vůbec někdy princip jednoty, je vskutku krajně malá.

V historii byli nábožensky nejsvárlivější židé, křesťané a muslimové, a to hlavně pro svou nadměrnou závislost na autoritě svatých písem a pro relativní zanedbávání neslovních forem uctívání.

Není podstatný rozdíl mezi zenbuddhisty, sufiji, vedantisty a blaženě mlčícími trapisty.

Je-li Bůh všemohoucí a věčný v metafyzickém smyslu, pak jak může být nezodpovědný za původ zla?

Nebe se zdá být nad námi, ale ve skutečnosti žijeme v jeho středu.

Je přesnější říkat, že intelektuální poznání se spíše realizuje než dosahuje, neboť pojem „realizace“ v sobě zahrnuje objevení něčeho, co je již přítomno, nebo co je darováno.

Rozum je schopnost generalizovat z jednotlivostí.

Aby si člověk vytvořil názor, že jeho potřeby jsou čistě biologické, musí filosofovat.

Musím opakovat: Paměť, myšlení, jazyk a logika jsou pro lidský život podstatně důležité. Jsou jednou polovinou duševního zdraví. Ale člověk, který je zdráv jen z poloviny, není zdráv.

Dnes jsou téměř všechna nová slova novým uspořádáním starých slov, neboť my už nemyslíme tvůrčím způsobem.

Vše, co vidíte před sebou, je výsledkem toho, jak se cítíte ve své hlavě.

Všechny vlastnosti, které ve světě kolem nás buď obdivujeme nebo které si ošklivíme, jsou odrazy z vnitřku.

Existuje snad lidstvo jen proto, aby si sloužilo, a je-li tomu tak, k čemu si má sloužit?

Moderní protestantismus se stal tak mlhavým, nejistým a zmateným ve věcech nauky, že jeho jediným poutem a také jeho jediným učením je morálka, založena na vnějším napodobování osobního chování Ježíšova.

Bezprostřední nebezpečí čistě technologického pokroku je dostatečně zjevné v podobě atomové bomby a nemusí být dále zdůrazňováno.

Myšlení je svobodné, aby odhalovalo realitu, aby přišlo na to, co člověk vlastně je.

Svoboda myšlení není sama o sobě cílem, a když se o ni usiluje jen pro ni samotnou, končí naprostým chaosem.

Člověk je od přirozenosti filosofem a nemůže být jiný.

Lidská biologická jednota je pouze jednotou nástrojů.