Citáty a výroky slavných osobností, pořekadla, přísloví a lidová rčení

Láska! Nikdy nebylo odvahy propastnější. Tehdy jako by kosti v hrobech zaznívaly čarovně.

Kraj mého dětství rovná se mé vůli, jestliže má vůle je vítězící.

Nechť je duši jakkoli se oznamovati, jedině bolest je ona sama.

Člověk je vždy ve vězení a dýchá, aby oblékl svůj stud.

Štěstí, vášeň, že trpíme v tajemství.

Láska! Nikdy nebylo odvahy propastnější. Tehdy jako by kosti v hrobech zaznívaly čarovně.

Hrdost, vznešený stav chudoby.

Mám nejvíce sebevědomí, když jsem co nejvíce nevědomý.

Utrpení, vášeň absolutna.

Utrpení, vášeň absolutna.

V hloubi nějakého lesa odbíjela hodiny kukačka, dojatá každou větví, kde bych se oběsil.

Běžel jsem tak prudce ve snu, že jsem se divil, proč a že spím.

Napiš to na moře!

Bratrovrah bude souzen jen jedinou otázkou.

Jsou hodiny hnané vichrem jiných věků a vmetávající v tvář písek, spočítaný některým z faraonů.

Láska je nahá jako kost, a za ní, modli se k smrti.

Hrdost, vznešený stav chudoby.

Vlastně všechny cesty jsou přímé a člověk se zatáčí sám.

Jsou vůně, které vyzdvihujeme, klesajíce navždy.

Znáte tu chvíli, když sup předstihne kořist, tu chvíli směšna.

Znáte hodiny, kdy oslňující přehlídka minulých dnů zapře, že vojsko bylo zbabělé.

Známo, že jsou úsměvy, které pro malý ponor prchají lehce po hladině tváře. Ne vždy šklebí se satan dlouze a hlučně.

Život je číše, kterou bez Boha nikdy nenaplníme.

Páv může hníti, ale jeho chvost je stále nádherný.

Známo, že zeptáte-li se své duše: “Kreré věci jsou ti nejblíž?”, Odpoví: “jdi stále!“

Známo, že jsou okamžiky oceánu, kdy obrovitost vod jako by žila v jedinké perle. Nalézti ji.

Známo, že nejlepší rány jsou ty, jimiž nejsme nebo dosud nejsme stížení. Toť pohrdání nebo záloha.

Znáte většinou touhu. Toť nic, po čem jsme toužili. Neboť člověk nemá naprosto nic. Ani smrt.

Smetanový dort je směšný, i když jsme otráveni!

Dlouho jsem chybně psal přílba s krátkým i. Kam bychom potom vetkli chochol?

Jsou hlubiny srdcí, do nichž jako by se pohrouzil sám anděl. Tak vábnými je shledal; s tak velkou úzkostí pozorujeme vysoké čeření jejich osudů.

Kterýkoli vykřičník lze ovinout otázkou.

Co není rozbitou cestou, je odpočinkem cestářovým.

Nespokojenost ducha je jeho jedinou neomylnosti.

Připouštím, že když ležíme v polospánku, druhá jeho část bloudí rozkvetlou zahradou s nožem v ruce.

Nebýti blesků, domníval by ses, že bouře skučí pod zemí.

Báječná mocnost nás poznamenala, činí nás zrnka svého písku tam, kde jiní jsou pískem jejich zrnek.

Zdá se, že na můj list padá stín růže, který počínám obkreslovat.

Nesl jsem na zádech zrcadlo a smrt si před ním upravovala tvář.

Neznáme zmatenější a jistější pevniny, než jsou výčitky svědomí.

Kdo by chtěl tvrdit, že lehounké zklamání není dobrou příčinou k nové iluzi?

Šikmá nejistota svírá s rovnou ješitností ostrý uhel, který zraňuje.

Přál bych si vždycky, abych, mám-li jednat s dětmi, tichl vlnou odlivu, která, ustupujíc, zanechává na břehu pěkně pestré lastury.

Skromnost! Kdo ji neprožívá umrtvuje jednu ze sil vkusu.

Domy skákaly do řeči prostoru.

Tenoučký vlásek měsíčního svitu skoro vybízí zkusit na něm ostří nože.

V žádné báji, v žádný dějinách jsem nenalezl přímku.

Domníváme se, že si děláme výčitky, ale výčitky dělají nás.

Slovo v písni zvedá víno, které vypije pauza.

Všechno nasvědčuje tomu, že lidé po vstali z dračích zubů.

Zjistili jsme v slzách jed lacrimalin.

Jsou vzpomínky, které žijí ve svobodných vlnách živlu.

Zdá se, že plytká nevázanost dnešního lidstva přinutila samotného ďábla k sebekázni.

Kdo navrací ohni, co světlo ubralo plameni?

Nouzové klouzání vědomí přistává na letišti nepřítomna…

Válka je válka a i pták se vykaká uprostřed svého nejlíbeznějšího zpěvu…

Domýšliví moralisté zavalují svět svými výkaly.

Utrpení je skutečně jedinou vrozenou skutečností celého života…

Černá je kunda války.

Ve válce myšlenek figurují většinou mrtví lidé.