Citáty a výroky slavných osobností, pořekadla, přísloví a lidová rčení

Člověk musí mít v sobě kus krystalu, něco hladkého a čistého a tvrdého, co se s ničím nemísí a po čem musí všechno sklouznout. Hlavně umělec to musí mít, aby mohl usilovat o dokonalostech.

Žena pojímá celkem politiku stejně konkrétně jako věci života; muž pokud nevytlouká z politiky přímo zisk, je s to pojímat ji s dogmatickým fanatismem jako nějakou teologickou otázku.

Není zlých pravd. Jsou jen zlé skutečnosti.

Nepřítel se pokoušel zákeřně střílet na naše letadla, pokojně shazující bomby na jeho města.

Pornografie je literární prostituce: neslouží jenom k ukojení, nýbrž k znehodnocení erotismu.

Starý zákon má pravdu: někdy padají hradby pouhým křikem. Ale pouhým křikem se nedá postavit nic.

Hledat a najít, to je to největší napětí a uspokojení, které může člověku život poskytnout. Každý člověk by měl něco hledat. Když ne známky, tedy pravdu nebo zlaté kapradí nebo aspoň kamenná šípy a popelnice.

Nezáleží na tom, že vůl je vůl, chyba je, dělá-li se z něho lev.

Každý člověk by měl něco hledat.

Anekdota nemá autora, nýbrž vypravěče.

Člověk ještě není dost dokonalý ani dost slušný, aby měl právo žít na něčem tak krásném, jako je země.

V kolika věcech se díváme, kam vlaje kouř, místo abychom se dívali, odkud vítr vane.

Člověk je naskrz prolhaná potvora.

První požadavek společenské výchovy je umět zakrýt svou hloupost.

Kniha je nejmocnější zbraní národa. Národ, který si váží knih, váží si zároveň své duchovní nezávislosti a neztratí ji, dokud bude mít svou literaturu.

Příroda kolem mne opsala kruh, který nemohu překročit. Sedím v něm a učím se milovat život aspoň pro jiné, když ne pro sebe.

Krev lidí je velmi laciná pro jejich vůdce.

Ze dvou mínění vítězí vždy to hlučnější.

Slovo „já“ je zároveň svědomí i slovo činu.

Lenošit je opomenout dělat něco, co by člověk dělat měl, a místo toho chtít si hovět. Zahálet, to je nedělat vůbec nic, a přitom vůbec nic nechtít.

Vtip je útok a obrana; je to projev převahy i zbraň slabšího.

Rozum člověk nosí pořád s sebou jako kluk kudlu a zkouší jej, kde může, stejně jako kluk kudlu.

Anonym: Člověk, který má svou čest. Pod svým jménem bych to nepsal.

Obdržel jsem život jako osobní statek. Ale těch věřitelů!

Tak se zdá, že jsme více ovládáni slovy, než jimi vládneme sami.

Miluje-li člověk příliš, mýlí se velmi těžce. Pohrdá-li sebou, mýlí se dvojnásob.

Kompromis je zející rozdíl mezi zásadou a praxí.

Pravda je víc než moc, proto je trvalá.

Smlouvy jsou k tomu, aby je plnil slabší.

Umění je více nepokoj než jistota: vždycky je v něm veliká složka touhy.

Stáří je parazit vlastního mládí.

Láska je cit nevýslovný a matoucí.

Mají-li se volnost a láska vylučovat, volím volnost. Raději černá křídla než růžová pouta.

Premiéra je nejhorší představení. Proto o ní kritici píší.

Člověk přestával být pouhým lovcem tehdy, když se zrodili jedinci, kteří byli velmi špatnými lovci. Kdyby všichni lidé uměli šít boty, nebylo by ševců. Kdyby nebylo nás nemehlů, nebylo by ani Edisona.

Co nemůžeš udělat sám, pokaž to aspoň tomu druhému.

Bože, jak jednoduchý recept na šťastný život – to, co děláme, dělat z lásky k věci.

Mezi tím, co chceme a co musíme, se utváří celý náš život.

Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu.

Kritizovat – to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.

Pravda zvítězí, ale dá to fušku.

Neúspěch: nevyužít příležitost. Úspěch: zneužít příležitost.

Opravdovým zdrojem poznání je omyl.

Jednou z největších civilizačních pohrom je učený hlupák.

Děsím se davu, je nejkrutější a nejhloupější ze všech přírodních živlů.

Být mladý umí každé tele. Ale umět stárnout, to je kumšt.

Svoboda slova je pěkná věc; míň pěkné je, že přitom je – mimochodem ovšem – také svoboda žvanění a drzostí.

Zjednodušte některým lidem slovník a nebudou mít co říct…

Z dvou různých názorů vítězí vždy spíš ten hlučnější.

Tvrdím, že v devadesáti devíti případech ze sta jsou sny šmízo, brak, haraburdí, veteš, zadina, šmejd a plevel, které nestojí za fajfku tabáku. Jsou sice virtuosové ve snech, jako například pan K. M. Čapek-Chod, kterému se zdá, co si před usnutím umíní, takže si může předem udělat koncertní program snů na celou noc; ale my všichni ostatní si dnes upřímně řekněme, že za rok tak dva tři sny se povedou a stojí za to, aby si je člověk pamatoval, ale jinak že máme sny tuctové, plytké, všední, směšné, nicotné, pitvorné, trapné, nestydaté, nemotorné, jaklové a nedůstojné. A krom toho popletené, nesmyslné, stokrát opakovené, děravé, nejasné, zločinné, nudné, šmírařské a nejapné. A nadto ještě hloupé, bez děje, nastavované a mrzké a pokořující; a nás vůbec nehodné.

Ve většině případů se člověk stává novinářem následkem svedení; nevím o nikom, kdo by od dětství horoval jen o tom, že jednou bude žurnalistou.

Pravím, že je špatným novinářem a špatným spisovatelem novin, kdo uzavírá sebe sama v jakousi uzoučkou duchovní specializaci. Být v novinách a psát pro noviny, to znamená mít především vztah ke všemu, co jest, nalézt živý, přímý, demokratický zájem o celou skutečnost bez intelektuálního fouňovství.

Člověk, který píše do novin, pro novinový papír, upíraje oči na lidi, pro něž píše, nemá pocit, že plní nějaký velejemný úkol, hodný ručního papíru a omezené tiráže, připadá si spíš jako dělník, ale ujišťuji vás, že to naprosto není pocit ponižující.

Žádná diplomacie a žádný spolek národů není tak univerzální jako literatura; ale lidé jí nepřikládají dost váhy, to je to; proto se mohou pořád ještě nenávidět nebo si být cizí.

Žijeme v nadprodukci poznatků, které už nemůžeme zkonzumovat.

Zvykne-li si člověk bavit se náhražkami života, ztrácí schopnost bavit se životem samým.

Všichni rádi stárneme, když je nám osmnáct.

Víte, kdo je nejbohatší? To se rozumí, že milenci; ne však pro různé duševní poklady a državy, nýbrž pro celou spoustu hmotných věcí, které si beztrestně přisvojují. „Pamatuješ se, Pepo, na tu naši lavičku? Víš tam v našem lese, co jsme tenkrát šli?“ Těm nestydům stačí, aby tamtudy jednou šli, a už je to jejich!

Vede-li inženýr dráhu, nevede ji přes vrchol hory, nýbrž oklikou po jejím úpatí. Tato oklika není kompromis mezi přímostí tratě a výškou hory, je to prostě velm přesné počítání se skutečnými fakty. V politice se však nepracuje inženýrsky: udělá se projekt a čeká se, s jakými překážkami se setká, a teprve potom se handluje o nějakou tu okliku. Řeší-li se všechno kompromisem, znamená to, že nejsou předem váženy okolnosti, s nimiž bude nutno dále prakticky počítat: tomu se ovšem říká fušerská práce. (1925)

Pesimismus je jisté požitkářství; je to prostředek, jak se radovati ze špatného stavu věcí. (O věcech obecných čili Zóon politikon)