V anglicky mluvících zemích, možná i v České republice, se ujal velmi nešťastný názor, že vážná literatura by nám měla prospívat. Něco jako když jíme müsli – možná to nechutná zrovna skvěle, ale je to prospěšné zdraví.

Klasická literatura je ta literatura, od které už nečekáme, že nám bude povídat něco nového. Proto si ji tak vysoce vážíme, a proto ji také nečteme.

Ani hudba, ani literatura, ani jiné umění, ve skutečném smyslu toho slova, není pro obyčejnou zábavu; umění odpovídá mnohem více hlubokým potřebám lidské společnosti než obyčejné žízni po rozptýlení a lehké zábavě.

Literatura nemá ve svém nejhlubším smyslu slova žádné pohlaví.

Žádná diplomacie a žádný spolek národů není tak univerzální jako literatura; ale lidé jí nepřikládají dost váhy, to je to; proto se mohou pořád ještě nenávidět nebo si být cizí.

Literatura je rozkrádání.

Používám jazyk k tomu, abych vytvářela krásnou literaturu. Jazyk je pro mě tím, co literaturu utváří, děj je jenom kostra, která drží pohromadě příběh a posouvá ho dopředu. Ale literatura, krásná literatura, to jsou všechny ty jazykové nuance. To je nesporné.

Česká literatura by potřebovala nové Čapky. Ale žádné takové nevidím.

Ze všech věcí na světě jsem měl nejraději knihy.

Věda je prostě souhrn receptů, které vždycky pomáhají. Všechno ostatní je literatura.

Americká literatura byla vždy plná přistěhovalců.

Naše literatura potřebuje kritiky, avšak naši spisovatelé nepotřebují kritiky, ale jen recenze.

Lidé nezkušení v četbě mnohdy nepojmou ani stín podezření, že by se text mohl mýlit, neboť vše psané berou jako dokument, který stvrzuje sám sebe.